Život není dokazování zdatnosti, nýbrž pokorná cesta k Tomu, který nás má rád

10.1.2021

Život není dokazování zdatnosti, nýbrž pokorná cesta k Tomu, který nás má rádŘímský biskup sloužil dopoledne ve vatikánské bazilice liturgii Zjevení Páně. Skrovná účast věřících působivě dokreslovala tuto slavnost vánoční doby, lidově nazývanou Třech králů či mudrců, jak je nazývá evangelium, kteří se jako jediní přišli poklonit Bohu, narozenému jako židovský král. Papež František se ve svojí homilii věnoval právě tématu adorace, tedy klanění.

  

Homilie Svatého otce o slavnosti Zjevení Páně, Vatikánská bazilika

Evangelista Matouš zdůrazňuje, že tři mudrci, jakmile došli do Betléma a »spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu« (Mt 2,11). Klanět se Pánu není snadné. Není to bezprostřední úkon; vyžaduje určitou duchovní zralost, která je cílovým bodem, někdy dlouhé, vnitřní cesty. Klanět se Bohu není náš spontánní postoj. Člověk má sice potřebu se klanět, ale je v nebezpečí, že si splete cíl. Pokud se totiž neklaní Bohu, klaní se idolům. Neexistuje střední cesta – buď Bůh, anebo modly, či, chceme-li užít slova jednoho francouzského spisovatele: „Kdo se neklaní Bohu, klaní se ďáblu“. Člověk se tak namísto věřícího stává modlářem.

V naší době je obzvláště nezbytné, abychom se jednotlivě i společně věnovali klanění a učili se rozjímat o Pánu. Poněkud se totiž vytratil smysl pro adoraci, musíme se k němu vrátit, jak ve společenství tak v osobním duchovním životě. Proto dnes vstupujeme do školy mudrců, abychom se od nich něco užitečného naučili. Stejně jako oni chceme padnout na zem a klanět se Pánu. Ovšem skutečně se mu klanět, nikoli jako Herodes, který řekl: „Jen jděte, a kde je to místo, abych se mu šel poklonit...“ Taková adorace neplatí, žádá se poctivost!

Z dnešní bohoslužby slova si vezmeme tři výrazy, které nám mohou pomoci lépe pochopit, co znamená být ctiteli Pána. Jsou to výrazy: „pozvednout oči“, „vydat se na cestu“ a „spatřit“. Tyto tři pojmy nám pomohou pochopit, co znamená být ctiteli Pána.

První výraz - pozvedni oči - nám podává prorok Izaiáš. Jeruzalémské obci, jež se právě vrátila z vyhnanství, zdeptaná a sklíčená spoustou protivenství, adresuje prorok tuto důraznou pobídku: »Pozdvihni oči a rozhlédni se« (Iz 60,4). Je to výzva odložit malátnost a bědování, vymanit se z nesnází stísňující perspektivy, zbavit se diktatury vlastního ega, které má neustálou tendenci stahovat se do sebe a svých obav. Ke klanění se Pánu je především třeba „pozdvihnout oči“, tedy nenechat se uvěznit vnitřními vidinami, které dusí naději, a nečinit z problémů a těžkostí těžiště svého života. To neznamená negovat realitu, fingovat či namlouvat si, že všechno půjde dobře. Nikoli. Naopak, je třeba podívat se na problémy a úzkosti nově, s vědomím, že Pán naše těžkosti zná, pozorně naslouchá našemu volání a není lhostejný k našim slzám.

Tento pohled, který navzdory životním peripetiím trvá v důvěře k Pánu, rodí dětinnou vděčnost. Když k tomu dochází, srdce se otevírá klanění. Když naopak fixujeme pozornost výlučně na problémy, odmítáme pozvednout oči k Bohu, srdcem prostupuje strach, je  dezorientováno a dává průchod zlosti, ochabuje, propadá úzkosti a depresi. Za takových okolností je obtížné se klanět Pánu. Pokud se tak stane, musíme se odvážit prolomit kruh svých samozřejmých závěrů s vědomím, že realita je mnohem větší než naše myšlenky. Pozdvihni oči a rozhlédni se: Pán nás v první řadě vybízí, abychom důvěřovali v Něho, protože On se skutečně stará o všechny. Pokud tedy Bůh obléká polní trávu, která dnes je a zítra se hodí do pece, o kolik více učiní pro nás (srov. Lk 12,28)? Pokud pozvedneme oči k Pánu a budeme chápat realitu v Jeho světle, zjistíme, že nás nikdy neopustí: Slovo se stalo tělem (srov. Jan 1,14) a zůstává s námi navždy, po všechny dny (srov. Mt 28,20). Stále.

Pozvedneme-li oči k Bohu, nezmizí životní těžkosti, avšak pocítíme, že nám Pán uděluje sílu jim čelit. „Pozvednutí očí“ je tedy první krok, který uschopňuje ke klanění. Jde o klanění učedníka, který objevil v Bohu novou, jinou radost. Ta světská se zakládá na majetku, na úspěchu či podobných věcech, jejichž středem je ustavičně naše „já“. Avšak radost Kristova učedníka nachází svůj základ ve věrnosti Boha, jehož sliby nikdy nevyjdou naprázdno, navzdory krizím, v nichž se můžeme ocitnout. Dětinná vděčnost a radost tedy budí touhu klanět se Pánu, jenž je věrný a nikdy nás nenechá samotné.

Druhý výraz, který nám může pomáhat, je vydat se na cestu. Pozvednout oči a za druhé, vydat se na cestu. Nežli se murdci mohli klanět Dítěti, narozenému v Betlémě, museli se potýkat s dlouhou cestou. Matouš píše: »Do Jeruzaléma přišli mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“« (Mt 2,1-2). Putování v sobě vždycky zahrnuje proměnu, změnu. Po cestě jsme jiní než před ní. Vždycky je něco nového v tom, kdo vykonal cestu: rozšířily se jeho znalosti, uviděl nové lidi a nové věci, dostalo se mu pevnější vůle, když čelil nesnázím a nebezpečím během cesty. Nelze se klanět Pánu, aniž by se před tím dosáhlo vnitřní zralosti, které se nám dostává, vydáme-li se na cestu.

Ctiteli Pána se lze stát postupnou cestou. Zkušenost nás například učí, že člověk v padesáti letech prožívá adoraci jinak, než když mu bylo třicet. Kdo se nechá utvářet milostí, obvykle se v průběhu času lepší. Tělo sice chátrá – říká sv. Pavel – zatímco duše se den ze dne zmlazuje (srov. 2 Kor 4,16) a stále dokonaleji se disponuje ke klanění se Pánu. Z tohoto hlediska se mohou pády, krize a pochybení stát poučnými zkušenostmi a nezřídka vedou k poznání, že jedině Pán je hoden klanění, neboť pouze On uspokojuje touhu po životě a věčnosti, spočívající  v nitru každého člověka. Zkoušky a námahy, prožité ve víře, v průběhu času přispívají k očistě srdce, které se stává více pokorným a tudíž ochotným otevřít se Bohu. Také hříchy, vědomí vlastní hříšnosti a špatnosti. Pokud ses něčeho dopustil, ale přistoupíš k tomu s vírou, pokáním, dokonalou lítostí, pomůže ti to v růstu. Všechno, jak říká svatý Pavel, více či méně pomáhá v duchovním růstu, vede k setkání s Ježíšem, včetně hříchů. A svatý Tomáš dodává: „etiam mortali“, tedy včetně nejhorších hříchů. Jestliže je pojímáš v kajícnosti, pomohou ti v cestě vedoucí k Pánu a Jeho lepší adoraci.

Jako mudrci se také máme nechat poučit životní cestou, vyznačenou nevyhnutelnými průvodními těžkostmi. Nedovolme, aby nás zemdlení, pády a selhání uvrhly do malomyslnosti. Jejich pokorným uznáním z nich máme učinit naopak příležitost dospět k Pánu Ježíši. Život není dokazování zdatnosti – nemusíme na každém životním kroku vytahovat průkazku o svých ctnostech, ale jít pokorně za Pánem. Život je cesta k Tomu, který nás má rád. Pohledem k Pánu najdeme sílu pokračovat s obnovenou radostí.

A přicházíme ke třetímu výrazu: spatřit. Pozvednout oči, vydat se na cestu, spatřit. Evangelista píše: »Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu« (Mt 2,10-11). Adorace byla úkonem pocty, vyhrazené panovníkům, vysokým hodnostářům. Mudrci vskutku adorovali Toho, o kterém věděli, že je židovským králem (srov. Mt 2,2). Co však uzřeli ve skutečnosti? Spatřili chudé dítě s jeho matkou. A přece tito mudrci, kteří přišli z dalekých zemí, uměli spatřit přesažnost oné tak obyčejné, ba nuzné podívané a uznat v onom Dítěti přítomnost panovníka. Byli s to „vidět“ za zdání. Padli před Dítětem, jež se narodilo v Betlémě, a dali výraz adoraci, jež byla především niterná; otevření pokladnic, ve kterých přinesli dary, bylo znamením daru jejich srdce.

Pro úkon klanění se Pánu je nezbytné „vidět“ za závoj viditelnosti, která nezřídka zavádí. Herodes a prominenti z Jeruzaléma reprezentují tuto světskost, která vždycky otročí zevnějšku – hledí, ale nedokážou vidět, neříkám, že vidí, ale nevěří, to by bylo příliš, spíše neumí vidět, protože tato jejich schopnost otročí zevnějšku, usiluje o atraktivnost a přikládá hodnotu pouze senzacím, poutajícím pozornost. U mudrců však vidíme jiný postoj, který bychom mohli nazvat teologálním realismem, což je příliš vznešené slovo, avšak užijme ho. Tento teologální realismus objektivně vnímá realitu věcí a nakonec dochází k porozumění, že se Bůh vyhýbá každé okázalosti. Pán je v prostotě. Pán je jako ono prosté dítě, zdráhá se jakéhokoli vystavování na odiv, plynoucího ze světskosti. Tento způsob „vidění“ přesahuje to, co je viditelné, a způsobuje, že se Pánu často klaníme ve skrytu, v prostých situacích a v obyčejných lidech na okraji. Jde tedy o vidění, které se nedá oslnit strojeným leskem chlubivosti a hledá za všech okolností to, co nepomíjí. Proto, jak píše apoštol Pavel, »nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně« (2 Kor 4,18).

Kéž z nás Pán Ježíš učiní svoje pravé ctitele, schopné vyjevovat životem Jeho plán lásky, do něhož zahrnuje celé lidstvo. Prosme o tuto milost pro každého z nás a pro celou církev, abychom se naučili klanět, vytrvali v klanění a hojně konali tuto modlitbu adorace, jíž je hoden jedině Bůh.

 

Zdroj: www.vaticannews.va

Autor: Aministrátor   |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

Římskokatolická farnost u kostela Stětí sv. Jana Křtitele Praha - Hostivař