Jiří Matulewicz se narodil 13. 4. 1871 ve vsi Lugina poblíž Mariannpole, na Suwalszczyźnie. Byl osmým dítětem Andrzeje a Urszuly Matulaitisových. Při křtu ve farním kostele v Mariannpolu dostal jméno Jiří Boleslav.
Ve třech letech ztratil Jiří otce. Matka ho učila vřelé a upřímné zbožnosti a štědrosti vůči bližním. Viděla také jeho první úspěchy ve škole. Když bylo Jiřímu necelých deset let, milovaná matka mu zemřela. Zůstal v péči staršího bratra Jana.
Díky pomoci svého dalšího bratra Andrzeje - studenta moskevské university, byl Jiří roku 1883 přijat na gymnázium. Každodenní cesta do Mariannpole vzdáleného 5 km byla velmi vysilující. V zimě Jiří zůstával v městě, ale špatná materiální situace mu nedovolovala zajistit dostatečné životní podmínky, dobrou stravu a oblečení, natož tak školní výdaje. Jiřímu se začalo podlamovat zdraví, trápí ho zvláště podivná rána na noze. Jsou to počátky nerozpoznané tuberkulózy kostí, ze které se nikdy nevyléčil. V době studií na gymnáziu a při studiu náboženských věd v mariánském kostele v Mariannpolu uslyšel Jiří hlas Krista, který ho volal ke kněžství. Na cestě za hlasem povolání však potkal velmi vážné těžkosti. Kvůli nemoci a neschopnosti chodit do vzdáleného gymnázia musel přerušit studia. Tato zkouška Jiřího nezlomila. Pokojně vykonává práci na poli a v hospodářství, kterou mu bratr určil, a vidí v tom vůli Boží. Svědkové vypovídali, že jej viděli jak má omotaný kolem rukojeti pluhu růženec a jak se ho modlí během práce. Ve chvílích odpočinku četl a učil se.

V létě roku 1889 navštívil v Lugině Jiřího jeho bratranec Jan Matulewicz, profesor klasických jazyků na gymnáziu a také jazyka ruského v kněžském semináři v Kielcach.

Jiří ho zaujal a po rodinné poradě se rozhodl vzít ho s sebou do Kielc. Tato skutečnost měla rozhodující význam pro jeho cestu ke kněžství. Dovolila mu dokončit střední školu a dobře zvládnout latinský jazyk.

V Kielcach si Jiří změnil litevsky znějící koncovku svého příjmení - Matulaitis na polskou - Matulewicz, což byl nepochybně vliv jeho bratrance, který to už učinil dříve. Jiří dál vystupuje jen pod tímto příjmením, pouze když pobýval na Litvě, dodával mu koncovku litevskou.

Otec Jiří Czesnas, generální představený Řádu Mariánů, jistě nepředvídal, že nemluvně, které přivedl do společenství církve, bude jeho nástupcem v úřadu generála a dokonce obnovitelem umírajícího Řádu.
Po ukončení střední školy, na podzim roku 1891 Jiří vstoupil do kněžského semináře v Kielcach. S horlivostí se věnuje studiu i práci na vlastním charakteru. Toto období však trvalo pouze dva roky, poněvadž carská vláda seminář v roce 1893 zavřela, část profesorů v čele s rektorem P. Pavlem Sawickým odvezla na Sibiř. Klerici se rozmísťují do jiných seminářů. Kielecký biskup Tomasz Kuliński nasměřoval Jiřího do semináře ve Waršawě. Tam bohoslovec Jiří pokračuje ve studiu a ve formaci. Mezi kolegy našel mnoho neobyčejných lidí jako například Antoniho Cieplińského, pozdějšího generálního vizitátora a nebo Jindřicha Przeździeckého, pozdějšího biskupa podlaského, kteří ho velmi pozitivně ovlivnili a také usnadnili studium polské literatury. Díky vytrvalé práci a duševní síle se vyznamenával ve studiu i v chování, což způsobilo, že vedení semináře ho poslalo ještě před vysvěcením na speciální studia do Petrohradu. V duchovní akademii pobýval čtyři roky 1895-1899.

Tady 20.11.1898 z rukou biskupa Karola Niedziałkovského obdržel kněžské svěcení a o několik měsíců později titul magistr teologie „De iure belli et pace aeterna“. Do Kielc se vracel naplněn radostí z dosažených výsledků, ale především z dosáhnutí cíle, po kterém toužil i přes všechny těžkosti už od dětství - byl knězem. S elánem mladistvého srdce se začal věnovat kněžskému povolání.

3. 8. 1899 se ujal povinností kaplana ve farnosti Daleszyce u Kielc, ale brzy se ozvala s dvojnásobnou silou dávná bolest v noze. Po několika měsících práce opouští farnost a vydává se do Kreuznach v Německu s cílem podstoupit léčebnou kůru. Současně je nominován na další teologická studia do švýcarského Fryburgu. Choroba jej ale přinutí jít do nemocnice. Tady doktoři ve starém a pořád se obnovujícím utrpení rozpoznali tuberkulózu kostí. Nemocný se podrobuje operaci, která na několik let zlepší jeho zdravotní stav. P. Matulewicz se vrací ke studiu na univerzitě, které korunuje v roce 1902 doktorátem teologie za práci „Doctrina Russorum de statu iustitiae originalis“. Dílo se setkalo s velkým zájmem západních teologů. V roce 1902 se P. Matulewicz vrací do Kielc se vzděláním, které v té době nebylo snadné získat jako kněz pod ruskou okupací. Koncem tohoto roku začal přednášet latinu a kanonické právo v semináři v Kielcach. Po dvou letech jej návrat nemoci přinutí k odjezdu do Waršawy s úmyslem podstoupit léčení v městské nemocnici. Zdravotní stav je velmi vážný a nedostatek finančních prostředků znemožňuje intenzívní léčení. V těžké situaci mu pomáhá Józefa Chudzyńska, představená sester služebnic Ježíše. Bere nemocného do ústavu svaté Cecílie Plater-Zyberk ve Varšavě, kde mu starostlivá péče a účinná ale bolestivá léčba doktorem Sawickým vrací zdraví. Léčení trvá až do roku 1907. Pokud mu jeho zdravotní stav dovoloval, P. Matulewicz zpovídal učitelky, vedl konference a exercicie. Byl už tehdy zkušeným duchovním vůdcem, přitahoval lidi, kteří toužili po hlubším duchovním životě. Byly mezi nimi i členky tajného řádu o. Honorata Koźminského, se kterým byl P. Jiří dlouhá léta ve spojení. Také se věnoval diecézním kněžím, organizovaných podle jeho rad v tajném společenství mariánských kněží. Tito kněží chtějí vést řeholní život v chudobě a asketicky. P. Matulewicz věnoval hodně úsilí také pedagogické a osvětové práci mezi mládeží.

Nejvíce svých sil věnoval v té době práci mezi dělníky. Chránil je před hledáním falešných řešení společných problémů, které byly v rozporu s naukou církve. Vysvětloval jim tuto nauku a objasňoval jim jejich práva. Spolu s P. Marcelim Godlewským založil v roce 1905 Společnost křesťanských dělníků a vydával pro ně časopis. V roce 1907 pomáhal zorganizovat ve Waršawě tzv. Sociální kurzy, které měly za cíl popularizaci nauky církve. Účastnilo se jich více než 700 osob a referáty přednášeli nejvýznamnější sociální vědci a činitelé ze všech polských krajů mezi nimi také Wlodzimierz Czerkawski z Jagelonské univerzity, P. Piotr Wawrzyniak z Poznaně a jiní. P. Matulewicz přednesl několikahodinový referát „Křesťanská teorie vlastnického práva“ o kterém cenzor jeho rukopisů beatifikačního procesu řekl, že i „po padesáti letech neztratil na aktuálnosti, navíc nabyl ještě většího významu“. Rok poté zorganizoval stejný kurz v Kovně, kde pronesl také několik referátů. Na podzim roku 1907 dostává pozvání do Petrohradu, kde se na nově otevřené Duchovní akademii ujímá katedry sociologie. S veškerou energií se oddává hlásání společenské doktríny podle encykliky Lva XIII. „Rerum Novarum“. Obsah přednášek i osobnost profesora uchvacuje studenty, a hodně z nich touží psát svoje magisterské práce pod jeho vedením. Aby utlumil jejich mladistvý zápal, nechá je přemýšlet o jiných oblastech teologie a o potřebě specializace se v nich. P. Aleksander Wóycicki, rektor univerzity Stefana Batorego ve Wilně říka o vlivu P. Matulewicze na studenty Duchovní akademie: „V P. Matulewiczowi se snoubili krásný charakter, moderní věda, takt i oddanost ideí. Díky těmto hodnotám získal mimořádnou autoritu a sympatie akademiků, kterou už dávno nikdo neměl od doby rektora P. Symona... Žádný z jeho nástupců neměl takový vliv na mládež jako on.“ V roce 1909 se P. Matulewicz ujímá přednášek z dogmatiky a rok poté je mu svěřena funkce prorektora akademie. V Petrohradě je P. Matulewicz zpovědníkem řeholnic a studentů z gymnázia Sv. Kateřiny. Jako moudrý a zkušený zpovědník získává velkou popularitu. Během svého působení v Petrohradě se také zabýval (kromě vědecké a pedagogické práce) záchranou řeholního života na území podrobeném Rusku.

Hmatatelný příklad vymírání řádů měl ve svých rodných končinách, kde jako dítě viděl v kláštěře několik řeholníků, z nichž zůstal pouze jeden, generální představený o. Wincenty Sękowski. Vláda nesouhlasila s přijímáním kandidátů, zbývalo proto vést řeholní život ve skrytu.

Mnoho let pozoroval P. Matulewicz činnost tajných shromáždění na území Polska, pobýval mezi nimi, pro některé z nich vypracoval konstituce. Inspiroval se příkladem řádů založených o. Honoratem a hledal způsob záchrany Řádu mariánů.
Svůj projekt prodiskutoval se svým přítelem P. prof. Františkem Buczysem a plán představil o. Sękovskému v Mariannpolu během prázdnin r. 1908. O rok později se vypravil do Říma jako vyslanec generála s prosbou o zavedení takových změn v mariánské řeholi, aby řád mohl existovat a působit ve skrytu. Koncem srpna r. 1909 o. Sękovski přijíždí do Waršawy, kde 29.8. v přítomnosti představitele Apoštolského stolce biskupa Kazimíra Ruszkiewicze se souhlasem Pia X. přijímá od P. Matulewicze řeholní sliby a P. Buczyse přijímá do noviciátu. Tato událost znamená obnovení Kongregace kněží mariánů.

P. Matulewicz se vrací k práci na akademii; současně je mistrem mariánského noviciátu a vypracovává pravidla obnovené kongregace. Ta představil v Římě během dalších prázdnin. Na podzim roku 1910 apoštolský stolec schvaluje nová pravidla Kongregace kněží mariánů. V dubnu roku 1911 o. Sękovski umírá a v červenci je P. Matulewicz zvolen generálním představeným řádu. Přes veškeré úsilí udržet v tajnosti existenci kongregace na akademii se zpráva o ní šířila čím dál více. P. Matulewicz plný obav o neblahé následky pro akademii, kongregaci i sebe, v létě roku 1911 rezignuje na funkci profesora i prorektora a přechází do švýcarského Fryburgu, kde otevírá klášter s názvem Dům studia. Utajování existence i tohoto kláštera mělo za cíl umožnit kněžím, kteří absolvovali noviciát, návrat do práce ve farnostech, které se nalézali na Ruskem okupovaném území.

Brzy po příchodu do Švýcarska se P. Matulewicz odebírá do Říma, aby vyřídil záležitosti kongregace a také Duchovní akademie v Petrohradě. Po návratu do Fryburgu se plně věnuje práci v řeholním domě, ve kterém byl představeným. Bylo zde v té době 10 kněží - noviců a několik kandidátů. Dva řeholníci: P. Buczys a P. Totorajtis pracovali na území zabraném Ruskem. Do Fryburgu přijížděli další kandidáti, kněží z Polska i Litvy, zvláště ti, kteří dříve osobně znali P. Matulewicze. Materiální podmínky zde byly velice skromné a vyžadovaly spoustu obětí, ale úroveň řeholního života a pocit sounáležitosti společenství vysoké. Za tak těžkých podmínek pracovali ve farnostech v okolí Fryburgu a P. Matulewicz přepracovával různé předpisy pro Kongregaci.

V té době hodně Litevců vyjíždí za prací do ciziny. Jako velmi potřebná se jeví pastýřská péče litevským emigrantům v USA. Také bylo nutné zajistit materiální základnu pro další rozvoj Kongregace. Proto v červenci 1913 P. Matulewicz spolu s P. Johanem Kozakiem a Feliksem Kudyrkou odjeli do USA. Dva kněží zůstali ve farnosti sv. Michala v Chicagu, kde posléze otevřeli řeholní dům, který se stal zárodkem současných amerických provincií kongregace. P. Matulewicz navštívil litevské farnosti v USA a po měsíci se vrátil do Fryburgu. Koncem května 1914 odcestoval do Kovna, aby vedl exercicie pro duchovenstvo. Nepočítal s tím, že do Fryburgu se už nevrátí. 1. světová válka ho zastihla ve Varšavě, kde vedl exercicie pro sestry Služebice Srdce Ježíšova. Když v srpnu 1915 vstoupili Němci do Varšavy a poskytli určitou náboženskou svobodu, obrátil se P. Matulewicz na arcibiskupa Aleksandra Kakowského s prosbou o souhlas s působením shromáždění kněží mariánů v jednom z duchovních středisek. Arcibiskup znal dobře P. Matulewicze ještě z Petrohradu a nebyly mu cizí záležitosti kongregace, souhlasil proto s otevřením kláštera mariánů, dokonce nabídl některé objekty ve městě. P. Matulewicz s vděčností přijal arcibiskupem předaný kostel na Bielanach, kde už deset let existovala rozlehlá farnost. Mariáni obdrželi také domky vybudované kamedulským řádem. Na podzim roku 1915 zde otevřeli noviciát, do kterého se přihlásilo 5 kandidátů, mezi nimi 3 kněží, kteří spravovali farnost.
Na novém působišti byly těžké podmínky. Kromě jiného zde neexistovala městská doprava. P. Matulewicz veškerý svůj čas věnoval ze začátku zařizování domu a vedení noviciátu. Jelikož měl k dispozici rozlehlý objekt a viděl ve městě hodně opuštěných dětí, zatoužil pro ně zorganizovat pomoc. Otevřel mateřskou školku s částečným stravováním, posléze s pomocí sester Jména Ježíš uvedl do pohybu kurzy šití pro dívky z okolí, konečně nahlásil na Úřadě města Varšavy úmysl otevření Domova (sirotčince) pro 200 dětí. Od té doby veškerý svůj čas věnoval úsilí o získávání nábytku, potravin a oblečení pro děti. V roce 1916 otevřel v sitotčinci školu, kterou postupně přeformoval na velký výchovný ústav. Ve stejné době získává pro mariány druhý kostel zasvěcený Jménu Ježíš. V první, po mnoha letech veřejně oslavovaný státní svátek - Královny Polské koruny 3.5.1916, vedl P. Matulewicz početnou pouť z nedávno otevřeného kostelíka na Marymoncie do kostela na Bielanach.

Generál mariánů, zvaný všeobecně „knězem profesorem“ je stejně dobře známý jak církevní vrchnosti tak světské vládě a jimi vysoce hodnocený. Úřad města ho jmenuje do městského zastupitelstva a svěřuje mu komisi pro péči o děti. Biskupové jej v roce 1917 povolávají do komise řeholních záležitostí. Z titulu svého úřadu koná vizitace v početných ženských shromážděních. Koncem června téhož roku předsedá celostátnímu srazu kněží katechetů. Poslední zimu tráví v Praze (Varšavská čtvrť), kde pomáhá P. Łysikovi ve spravování Domu práce pro chlapce, který shromáždění obdrželo v roce 1917. Přes svoji různorodou činnost P. Matulewicz řídí neustále se rozšiřující kongregaci, komunikuje s mariány na Litvě, ve Švýcarsku i v Americe. Stojí za povšimnutí, že nejvíce sil a času věnoval zorganizování polské provincie, kterou první čtyři roky osobně formoval. Snaží se také navázat osobní kontakt s mariány na Litvě, který se mu podařil až v roce 1918. 1.3. odjel z Varšavy do Kovna, kde vedl několik exercicií. Odtamtud se odebírá do Mariampolu a probouzí k životu před několika lety zrušený mariánský klášter. Posléze v něm otevírá noviciát. Když vidí, jak v jeho vlasti velmi schází kláštery, zakládá v Mariampolu Shromáždění chudých sester od Neposkvrněného početí. Nejdůležitějším posláním se pro ně stává péče o sirotky a chudé. Když se dozvěděl, že má být jmenován Vilenským biskupem, bránil se, jak jen dovedl. Byl přesvědčen, že má pracovat pouze pro Kongregaci. Snažil se o změnu tohoto rozhodnutí u všech možných církevních autorit, ovšem marně a tak 28.10.1918 obdržel v Mariampolu od apoštolského vizitátora Achillese Rattiho nominaci na vilenského ordináře. Ten na všechny prosby mariánů, aby P. Matulewicz nebyl jmenován biskupem řekl: „To vše dokazuje, že jsme vybrali dobře, ať vám to je potěchou.“ Konsekrace nového biskupa se konala v katedrále v Kovně.

Abychom si mohli dobře představit situaci v diecézi, jak duchovní, tak organizační a materiální, musíme vzpomenout na dlouhé období ruské okupace, zvláště pak 50 let carské politiky nepřátelské vůči církvi, také na to, že už 40 let nebylo v diecézi biskupa a na několik let zuřící válku.

Biskup Matulewicz v prvních letech své vlády viděl ve Vilně a na území diecéze střídající se vojska Německá, Ruská, Litevská a Polská. Zuřila také válka národnostní, jelikož v diecézi žili Poláci, Litevci, Bělorusi Němci a jiné menšiny. Válka mezi nimi zuřila před nástupem biskupa Matulewicze, také po jeho odchodu. Ale po osvobození z ruské okupace se stala silnější. Biskup se neangažoval v žádných politických rozepřích a totéž vyžadoval od kněží. Stejně nakládal se všemi národnostmi a snažil se být vůči všem spravedlivý. Přes veškeré snahy se všem nezalíbil. Nejostřeji jej kritizovali polské politické strany. Dosáhli nakonec i toho, že se vláda snažila biskupa Matulewicze z Vilna odvolat. Nebylo to ovšem snadné, protože nedisponovala žádnými důkazy, které by před Apoštolským stolcem mluvily proti biskupovi. Důvodem tohoto negativního vztahu k biskupovi byl jeho litevský původ a rozhodné odmítnutí zneužít svou pozici a autoritu k politickým cílům. Přes veškeré těžkosti a nesnáze plnil své povinnosti. Pečoval zvláště o vzdělání duchovenstva jak v semináři, tak i na univerzitách, kam kněze posílal. Nebylo mu lhostejné fungování kurie a administrace, proto vydal podrobné předpisy týkající se úkolů děkanů. Neúnavně prováděl vizitace v diecézi, nezřídka navštěvoval farnosti, ve kterých lidi neviděli biskupa od lednového povstání. Zvláštní pozornosti biskupa se těšily řády úplně zpustošené carským režimem. Biskup otevírá četné kláštery, do kterých se řeholníci rekrutují, hlavně z jižního Polska. Touží, aby pracovali pro všechny bez národnostních rozdílů. Snaží se nalézat kněžská a řeholní povolání u místních a přeje si, aby pracovali mezi svými rodáky. Když nastupoval, nebyli v diecézi žádní řeholníci, když ji po sedmi letech opouštěl, bylo jich téměř třista. V letech 1923-24 založil v Drui Shromáždění sester služebnic Ježíše v eucharistii a pověřil je osvětovou a náboženskou prací mezi místními děvčaty. V diecézi vzkvétala charitativní práce, které bylo velice zapotřebí v období válek a ničení. Nesouhlasil se zavřením sirotčince v Trynopolu, naopak jej zahrnul svou mimořádnou starostlivostí. Podpořil také finančně otevření jiného domova ve Vilně, který byl určen zejména nekatolíkům. Hojně pomáhal zástupům potřebných bez ohledu na jejich národnost a vyznání. Skrze jeho ruce procházela papežská pomoc pro přilehlé diecéze.
Biskup Matulewicz má také nemalé zásluhy v oblasti smíru. Jeho názory na přijímání pravoslavných do katolické církve, se značně lišily od tehdy všeobecně uznávaných pravidel a byly velice blízké dnešním. Soudil, že mluvení o konverzi a návratu k pravé víře anebo zříkání se chyb může lidi pouze odradit od sjednocení, když většina teologické rozdíly nechápe. Stačí pouze přijímat od těch, kteří se vrací, prohlášení, že si přejí náležet do katolické církve a ponechat je v liturgickém obřadě v jakém doposud byli. Tyto názory vyložil v dopise pro nuncia Lauri a zopakoval je v projevu na eucharistickém kongresu v Chicagu. Ve zprávě o stavu diecéze z roku 1923 informuje Apoštolský stolec, že přijal do lůna církve přes 7000 pravoslavných. P. Matulewicz byl Vilenským biskupem a současně generálním představeným shromáždění mariánů. Jelikož nemohl pobývat spolu s řeholníky a řídit jejich záležitosti, jmenoval vikáře pro Polsko, Litvu a Ameriku; ti plnili funkci pozdějších provinciálů. Udržoval s nimi neustálý písemný kontakt, a proto se vždy dobře orientoval v záležitostech shromáždění a také mohl neustále pomáhat při řešení problémů a těžkostí, se kterými se na něho obraceli.

Počátkem léta 1923 se biskup Matulewicz vypravil do Říma, aby složil zprávu o stavu diecéze. Po návratu z Věčného města předsedal generální kapitule shromáždění, kterou svolal do Gdaňska. Kapitula měla mimořádný význam pro další rozvoj shromáždění mariánů. Projednávala se na ní potřeba vypracování nové konstituce. Biskup Matulewicz se stal opět generálním představeným.

Neustálé těžkosti, které zakoušel ve funkci ordináře vilenské diecéze a nepřátelství některých polských politiků vůči osobě biskupa způsobily, že uznal tuto situaci za škodlivou pro působení církve v diecézi. Při příležitosti uzavření konkordátu s Apoštolským stolcem poprosil papeže o uvolnění z Vilna. Papež vyhověl biskupovi až po jeho druhé prosbě. Z Vilna biskup Matulewicz odjíždí do Říma. Tady je jmenován titulárním arcibiskupem Aduli. Touží se však úplně věnovat práci pro shromáždění, kterému i nadále předsedá. Se souhlasem papeže otevírá v Římě řeholní dům, ve kterém zakládá mezinárodní kolej pro studenty. Na záležitosti shromáždění neměl však moc času, jelikož už začátkem prosince tohoto roku z pověření papeže odjíždí do Kovna jako apoštolský vizitátor Litvy.

Situace církve na Litvě byla v té době vážná, jelikož Litvíni papeži zazlívali, že v nedávno uzavřeném konkordátě s Polskem, bylo Vilno začleněno do administrace polské církve.

Litvíni považovali Vilno za integrální část svého teritoria, dokonce za svoji metropoli, teď v jejich chápání, okupovanou Polskem. Proto litevská vláda přerušila diplomatické styky s Apoštolským stolcem. Mezi prvořadé úkoly, které měl splnit Apoštolský vizitátor, patřilo uklidnění nepřátelských nálad vůči papeži, navrácení důvěry, zorganizování církevní administrace a příprava konkordátu.

Díky důvěře, kterou se těšil biskup Matulewicz mezi svými rodáky, dokázal poměrně rychle ztišit hlavy a vysvětlit jednání a postoj Apoštolského stolce ve věci Vilna.

Po jednání s vládou a biskupy vypracoval projekt organizace litevské církevní provincie, což bylo věcí zbrusu novou, jelikož dosavadní teritoriální organizace pamatovala minulé časy a byla spojena se starou politickou situací. Biskupem Matulewiczem navrženou teritoriální organizaci Litvy papež Pius XI. schválil a 4.4.1926 vyhlásil bulou „Lituanorum gente“.

Na pozvání kardinála Mundeleina v létě roku 1926 se arcibiskup Matulewicz vypravil do Chicaga na Eucharistický kongres. Příležitostně navštívil mariánské kláštery v Americe a téměř 100 litevských farností. V září ho na Litvě čekala nesmírně složitá situace vyvolaná politickým převratem. Během prosince vizitátor obnovil svoje dosavadní snahy směřující k navázání diplomatických styků. V polovině ledna 1927 měl hotový projekt konkordátu, okamžitě ho také poslal do Říma. Realizace proběhla až po smrti arcibiskupa Matulewicze.

Apoštolský vizitátor Litvy arcibiskup Jerzy Matulewicz zemřel pro všechny nečekaně 27.1.1927 v plné síle po operaci slepého střeva. Pohřeb se konal s velkou okázalostí za přítomnosti prezidenta Litvy, vlády a celého episkopátu. Ostatky byly původně uloženy v podzemí katedrály v Kovně, v září 1934 byly přeneseny do farního kostela mariánů v Mariampolu.

Arcibiskup Jiří Matulewicz se těšil pověsti svatého člověka. Uznávanou osobností byl také pro ty, kdo se ho snažili dostat z Vilna. Sám ministr vnitra psal že: „arcibiskupovi Jiřímu Matulewiczovi jako člověku a knězi není co vyčítat.“

Ve svém svědectví o arcibiskupovi Jiřím Matulewiczovi říká rektor Univerzity Stefana Batorego P. A. Wójcicki: „Osobnost, individuálnost arcibiskupa Jiřího Matulewicze uznají za nenahraditelnou ... jeho dobrý charakter a vyjímečná inteligence jej předurčovaly, aby sehrál důležitou roli v církvi a vlasti, ale nepřející politické okolnosti tuto cestu, po které mohl jít život P. Matulewicze, překřížily.

Kardinál Kakowski ve svých vzpomínkách o obsazení vilenské diecéze píše: „Biskupem Vilenským mohl být ... P. Jiří Matulewicz, původem Litvín, vychováním Polák, kněz velké svatosti.“

Podobný názor měl i sám papež Pius XI., který při audienci mariánů v roce 1934 řekl: „Byl to opravdu svatý člověk.“

V roce 1953 souhlasila Kongregace obřadů s otevřením procesu beatifikace Arcibiskupa Jiřího Matulewicze.

Dne 28.6.1987 jej Svatý otec Jan Pavel II. v Římě prohlásil za blahoslaveného.

Autoři: P. Jan Bukowicz MIC a Tadeusz Górski MIC
Přeložila: Halina Hořáková


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

Římskokatolická farnost u kostela Stětí sv. Jana Křtitele Praha - Hostivař