Kostel Stětí sv. Jana Křtitele

Písemně je ovšem chrám doložen - nepřímo, ale dostatečně přesvědčivě - až k roku 1352. Přesto bývá v literatuře na základě charakteristického půdorysu a s přihlédnutím k okénku v presbytáři často řazen mezi románské kostely. Chrám však představuje architektonicky natolik prostou stavbu, s minimem detailů, že je nesmírně obtížné ji odpovědně datovat.

Půdorys chrámu Stětí sv. Jana Křtitele je jednoduchý: na obdélníkovou loď navazuje polokruhová apsida. Roku 1990 publikoval svoje názory na zjištění při rekonstrukci, prováděné v letech 1978 - 1985, Z. Dragoun. Současně přehledně uvedl souhrnné údaje a dosavadní poznatky. Vnější rozměry lodi dosahují 17,80 m délky a 9,20 m šířky. Při síle zdiva 120 cm měří vnitřní prostor přibližně 15,40 x 6,80 m. Apsida má vnější průměr 7,10 m a vnitřní 4,70 m. Zatímco loď má rovný strop, apsida je zaklenuta konchou. Kněžiště je do lodi otevřeno jednou pravoúhle odstupněným vítězným obloukem s jednoduchou římsou. V západní části lodi se nachází hudební kruchta, jejíž východní stěna je tvořena stlačeným klenutým obloukem spočívajícím na 70 cm širokých polopilířích, předstupujících 45 cm před vnitřní líce obou podélných stěn lodi. Prostora lodi je nyní osvětlena třemi okny v severní stěně a čtyřmi v jižní. Do apsidy vede pouze jediné, nevelké střílnové okénko, umístěné v její ose. Má výrazně zešikmenou špaletu, zužující se z 90 cm na necelých 20 cm. Profilace hrotitého pískovcového portálu ve vnější severní stěně lodi je tvořena mělkým okosením, výžlabkem přecházejícím v obloun, dále masivním prutem v pravoúhlém ústupku, zakončeném výrazným okosením, vyrůstajícím z pravoúhlého zešikmeného soklu. V zazdívce dnes nefunkčního vchodu s portálem je evidentně druhotně umístěna renesanční náhrobní deska. Výkopy z let 1978 - 1985 prokázaly správnost starší domněnky, že dnešní předsíň na západní straně a sakristie na straně severní u nejstarší fáze dodnes dochované chrámové stavby neexistovaly. Předsíň a sakristie představují až pozdější přístavby.

Chrám prošel v 19. století "očistnými" stavebními úpravami. Snížení staré střechy lodi znamenalo zánik vysokých gotických štítů a tím porušení celkového vnějšího dojmu. Také v interiéru návštěvník cítí, přes nedávnou rekonstrukci vnitřních prostor, že úpravy z 19. století jen prohloubily nejistotu při dnešním posuzování reálného stáří objektu. Nečetné dochované architektonické prvky jsou v rozporu s tradicí o velkém stáří stavby. Přinejmenším neodporují a spíše dokonce nasvědčují mladšímu založení. Po pravdě, obdobné otázky kladou téměř všechny chrámové stavby v okolí, v Petrovicích, Kolovratech, v zaniklé Litožnici, Kralovicích i na jiných místech.

Otázku stáří jednoznačněji neosvětlují ani poznatky a závěry v dosavadní odborné literatuře. Stať J. E. Vocela z roku 1857 staví románský původ chrámu na zajímavé, ale možná jen nepřesné poznámce o »okrouhlém presbyteriu«. Vocel uvádí ještě jinou zajímavou poznámku, že totiž kostel je »již obnovený«; ke známým úpravám však došlo až roku 1863 a později. Podle statě A. Bauma z roku 1868 se vyznačují stěny dnes omítnutého kostela řádkovým zdivem a místy lomovým zdivem. Někteří autoři se pokusili určit nejenom dobu, ale přímo stavebníky chrámu. Na počátku 20. století byl vznik chrámu ve dvou dílech A. Podlahy z let 1907 a 1908 položen do 11. století. Zato A. Sedláček spojoval stavbu až s dobou, kdy ves držel sázavský klášter, tedy počínaje 12. stoletím. A. Merhautová spatřovala vznik kostela na konci 11. nebo na počátku 12. století. Říká: »Vezmeme-li v úvahu, že mnich sázavský charakterizuje Přibyslavu jako ženu velmi zbožnou, která také vykonala pouť do Svaté země, nabízí se spojovat založení kostela s ní nebo s jejím zemřelým manželem...« V novějších pracích se Merhautová přiklání ke konci 11. století a naznačuje, že až sem může sahat původ empory. Do 11. - 12. století řadil vznik kostela také E. Poche v publikaci Prahou krok za krokem. D. Líbal hovořil o stavbě jako značně pozdější, bez bližšího vymezení. Soupis nemovitých památek Prahy z roku 1976 charakterizuje chrám jako raně gotickou stavbu ze 13. století. J. Sommer roku 1990 uzavírá kompromisně, že starší datace je možná, pokud se podaří odstranit důvody ke skeptičtějším vývodům.

Vidíme, že datování vzniku kostela kolísá v rozmezí 11. - 13. století. Ke starší dataci se přiklánějí většinou starší autoři a naopak. Zvlášť závažné je vyjádření těch, kdo měli výjimečnou možnost nahlédnout pod omítky zdiva nebo dokonce na základy svatyně. Zde zůstává otázkou zmíněné sdělení Vocelovo a upozornění Bauma z roku 1868 na nedávnou přestavbu, na charakter zdiva a na existenci zazděného okénka v západním štítu. Pozornost zaslouží nedávné vývody Z. Dragouna nad dokumentací z let 1978 - 1985, byť většinu fotodokumentace získal až po dokončení studie. Přesto mohl právem zdůraznit, že stavební průzkum ještě nezodpověděl všechny eventuality z vývoje chrámu. Dragoun zejména upozornil, že půdorysné rozměry kostela jsou u románské stavby v daném prostředí značné a tím nezvyklé. Na jedné straně se zdá být nepřiměřeně dlouhá loď, zejména pak zaráží rozměr u kněžiště. Obojí podle něj zpochybňuje zařazení kostela do 11. století. Z fotodokumentace o rekonstrukci ani z výkopových prací v roce 1984 přitom neexistuje doklad o mladších rozměrových úpravách kostela. Jediným výraznějším detailem apsidy je zmiňované románské střílnové okénko, »charakter zdiva vlastně neznáme.« Profilace severního portálu, masivní kulatý prut v pravoúhlém ústupku a některé další prvky umožňují jeho zařazení do skupiny, kterou V. Mencl označil jako cistercký typ portálu. Vyskytoval se kolem poloviny 13. století téměř v celých Čechách. Proto Z. Dragoun dospívá k názoru, že dodnes dochovaný kostel vznikl jako celek až kolem poloviny 13. století.

Výjimku podle Z. Dragouna může tvořit apsida. Stav jejího poznání nedovoluje zatím jednoznačné určení a dává proto určitý prostor k dalším možnostem. Při provádění výkopu kolem vnějšího obvodu kostela v roce 1984 byly zejména objeveny dvě pískovcové desky. Prvá se nacházela 370 - 600 cm od jihovýchodního nároží lodi kostela. Je skutečná škoda, že »vzhledem k hmotnosti i s ohledem na to, že výkop hlouběji nepokračoval, byla ponechána na místě a pouze fotograficky zdokumentována.« Deska načervenalé barvy má délku 226 cm a šířku od 40 do 80 cm. Další mohutná pískovcová deska, zřejmě ale druhotně uložená, byla zachycena při záchranném průzkumu v základové partii mezi jihovýchodním nárožím lodi kostela a jižním výběhem půlkruhové apsidy. Obě desky jsou z hrubozrnného železitého pískovce až slepence, zatímco základové i nadzemní zdivo chrámu bylo tvořeno lomovými křemenci.

Desky lze podle Z. Dragouna považovat za náhrobní a první z nich je zřejmě dosud na původním místě. Nasvědčuje tomu i její orientace. Protože lze předpokládat dobové uložení náhrobní desky na úrovni tehdejšího terénu, byl tehdy povrch v daném místě téměř o čtyřicet centimetrů níže. Naopak, současný kostel byl postaven teprve na nově utvořené vrstvě. Svědčilo by to o větším stáří hrobu pod deskou než je stavba kostela. Mohlo by jít o doklad existence křesťanského pohřebiště, existujícího již v době před výstavbou dnešního kostela. K zamyšlení pak vede otázka, zda na starším pohřebišti mohla také existovat starší svatyně. Podle Z. Dragouna možná v tomto směru něco napověděl záchranný průzkum, protože základy stavby v okolí nálezu druhé desky neodpovídaly »striktně« nadzemnímu půdorysu. Dále také »v základové partii, která šikmo nepravidelně přetínala nevelký výklenek mezi jižní částí východní štítové zdi a jižním výběhem apsidy, byly použity rozměrnější lomové kameny...« Nelze proto podle téhož autora zatím vyloučit, že nalezené doklady svědčí pro existenci starší chrámové stavby. Z možných řešení uvádí přímo jedinou hypotézu, totiž, že půlkruhová apsida v sobě může skrývat zbytek starší rotundy. Část základů uvažované rotundy by se musela skrývat pod dnešní podlahou chrámu, její apsidu by bylo nutno doložit z vnějšku, zřejmě z východní strany dnešní kostelní apsidy. Pro danou hypotézu by mohla být oporou i poznámka J. E. Vocela z roku 1857, pokud se opírá o reálný poznatek. »Hypotézu o existenci starší rotundy,« uzavírá ale Z. Dragoun, »je třeba spíše chápat jako upozornění na další otázky, které za současného stavu dokumentace z nedávné rekonstrukce kostela zodpovědět nelze, a jako přípravu pro fundované posouzení vývoje svatyně při příští příležitosti, která by neměla být promarněna.« Pro budoucnost tedy zůstává alespoň nadějný otazník. Bez nového stavebně historického průzkumu apsidy a archeologického výzkumu východně od ní i pod podlahou kostela zatím nelze docházet k jednoznačným závěrům o době vzniku křesťanské svatyně v Hostivaři.


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Římskokatolická farnost u kostela Stětí sv. Jana Křtitele Praha - Hostivař