Gaudete et Exsultate: výzva ke svatosti v dnešní době

25.7.2018

Gaudete et Exsultate: výzva ke svatosti v dnešní době Z prezentace apoštolské exhortace, Knihkupectví Paulínky, Praha, 26. června 2018, P. Stanislav Přibyl, generální sekretář ČBK

Papež František vydal 19. března letošního roku apoštolskou exhortaci (vybídnutí) s názvem „Gaudete et Exsultate“. Česky tato slova znamenají „Radujte se a jásejte“ a jsou to Ježíšova slova, která řekl na závěr blahoslavenství při kázání na hoře, jak je to zaznamenáno v Matoušově evangeliu (Mt 5,12)

Apoštolská exhortace patří mezi papežské dokumenty, a je určena především katolíkům.

Papež František tímto listem neřeší naukové záležitosti církve, i když je tento list teologicky velmi bohatý, neřeší záležitosti administrativní, i když je dobře strukturovaný, ale je to především vybídnutí, inspirace a návod na cestě ke svatosti. Smyslem dokumentu je „nechat znovu zaznít povolání ke svatosti“ v současných podmínkách, které nejsou prosty nebezpečí, výzev a příležitostí. (2)

Proč se máme radovat a jásat? Protože nás Bůh povolal k tomu, abychom se stali svatými. Nečeká, že se spokojíme s tuctovou, zředěnou a lichou existencí. (1) Snaha o svatost je tedy především boj s tuctovostí a prostředností.

Svatý otec připomíná, že mezi svaté nepatří jen svatořečení, že je mnoho „svatých odvedle“, u našich dveří, protože povolání ke svatosti je všeobecné a mnozí toto povolání naplnili. „Je nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“ (Žid 12,1). Jsou to nekanonizovaní svatí, mezi nimiž mohou být i naši příbuzní nebo blízcí. „Jsou z našich rodů, naší věčnou slávou. Kráčeli zemí, po níž jdeme my.“ (JK 839) Někteří z nich jsou potom kanonizovaní: jsou prozkoumány jejich ctnosti a uznány jako hrdinské, stejně jako darování života v mučednictví nebo obětování vlastního života pro druhé.

Mezi svaté u našich dveří patří například rodiče, kteří vychovávají své děti, ti, kdo tvrdě pracují, aby uživili svou rodinu, nemocní a pokročilí věkem, kteří nikdy neztratili svůj úsměv. (GE 7)

Jde o to být plně sebou samým. František nám představuje v celém dokumentu mnoho příkladů životů svatých: třeba svatou Terezičku z Lisieux, která nalezla svatost v plnění malých úkolů (12), svatého Ignáce z Loyoly, který se snažil nalézt Boha ve všem (20) svatého Filipa Neriho, který byl známý svým smyslem pro humor či svatého Tomáše Mora rovněž obdařeného doslova šibeničním humorem (126). Svatí se za nás přimlouvají a dávají nám příklad, jak žít naše životy, ale papež zdůrazňuje, že nemáme být kopiemi svatých, vykrojených ze stejné formičky. Máme být sebou samými. František říká, že každý z nás má rozlišit svou vlastní cestu ke svatosti a vydat ze sebe opravdu to nejlepší.

Jako bychom slyšeli sv. Františka Saleského a jeho Filoteu – Úvod do zbožného života, když čteme v exhortaci slova článku 14: „K tomu, abychom byli svatí, nemusíme být biskupy, kněžími, řeholnicemi nebo řeholníky. Mnohdy jsme v pokušení myslet si, že svatost je vyhrazena jen těm, kdo 2 kde se nacházíme. Žiješ zasvěceným životem? Buď svatá nebo svatý tím, že budeš žít své darování se radostně. Žiješ v manželství? Buď svatá nebo svatý tím, že miluješ a pečuješ o svého manžela nebo manželku tak, jak to Kristus činí s církví. Chodíš do zaměstnání? Buď svatá nebo svatý poctivou a pečlivou prací ve službě bratřím a sestrám. Jsi otec nebo matka, babička nebo dědeček? Buď svatá nebo svatý tím, že trpělivě učíš děti následovat Ježíše. Jsi ve vedoucí pozici? Buď svatý tím, že bojuješ za obecné dobro a nehledáš své osobní výhody.“

Papež říká, že svatost roste drobnými úkony v každodenních situacích, například tak, že se nepřidáme k pomluvě, že trpělivě nasloucháme svým bližním, že obtížné situace řešíme modlitbou a milosrdenstvím. (16) Důležité je také prožívání přítomného okamžiku, abychom si jej nenechali ukrást marným sněním. Platí přece, že každý den přináší nové příležitosti. (17)

František cituje vietnamského kardinála Nyugen Van Thuan a upozorňuje, že když chápeme život jako poslání, pak i ty nejobyčejnější úkony všedního dne, i ty nejmenší, nás mohou přiblížit ke svatosti. (17) Ze svatosti není třeba mít strach, protože ona nebere člověku síly, život ani radost, ale naopak činí člověka plně člověkem, takovým, jakým ho zamýšlel Bůh při stvoření. (32)

V jistém okamžiku četby se zdá, že papež František vyslal své spolupracovníky do knihovny a nechal je hledat v teologických slovnících a příručkách, protože když k nám mluví, jak se vyhnout dvou nebezpečí v duchovním životě, hovoří o dvou starodávných herezích, které se – jak se zdá – nepodařilo vyrvat i s kořeny, a jako pampeliška znovu a znovu raší.

První z nich je gnosticismus (36-46), hereze, která tvrdí, že nejdůležitější je to, co člověk zná. Papež k tomu trefně připomíná, že „duch je zde zasádrován do korzetu encyklopedických abstrakcí“. (37) Zde není třeba být laskavý a konat dobré skutky. Avšak jestliže má někdo odpověď na všechno, na každou otázku, tak právě to je znamení, že není na správné cestě. Vědět všechno, to člověka nespasí. Absence tajemství znamená dávat přednost „Bohu bez Krista, Kristu bez církve, církvi bez lidu“. (37) Bůh nás přesahuje, je pro nás stále překvapením a není na nás, abychom stanovili, kde se s ním můžeme setkat, protože „doba, místo a způsob tohoto setkání nezávisí na nás.“ (41)

Druhá tendence, které je třeba se vyhnout, se jmenuje pelagianismus (47-62), tedy názor, že nepotřebujeme Boží milost k tomu, abychom byli spaseni. Jako stoupenci tohoto bludu se domníváme, že můžeme dělat, co se nám líbí, a co chceme my. Papež říká, že lidé, kteří jsou pelagiáni, se někdy ponořeni do společenských a politických výhod, a puntičkářsky se soustředí na liturgii, nauku a prestiž církve. Dát přednost vlastním schopnostem před milostí, to nás rovněž nespasí, a přinejmenším nás to okrádá o pokoru. Papež František upozorňuje – opět neotřelými slovy – že „se život církve v odporu k podnětům Ducha přeměňuje v muzeální exponát nebo v majetek několika lidí“. (58)

Třetí kapitola exhortace Gaudete et Exsultate se věnuje přemýšlení a rozjímání nad Ježíšovými blahoslavenstvími, podobně jako čtvrtá kapitola exhortace Amoris Laetitia je vlastně rozjímáním na Pavlovou velepísní lásky. Jsem přesvědčen, že tato kapitola bude žít dlouho jako autentický a aktualizovaný výklad blahoslavenství a že tvoří jádro celého dokumentu.

František nejprve upozorňuje, že Ježíšova slova se mohou zdát poetická, ale nejsou pouhou poezií. Tvoří ve skutečnosti protiproud k tomu, co je běžné, a ke způsobu, jakým se žije ve společnosti. (65)

-       Bohatství nedává jistotu, chudoba naproti tomu dává citlivost srdce. Být chudým v srdci, to je svatost. (68,70)

-       Křik, nepřátelství, sebeprosazení (71) přinášejí jen unavení a vyčerpání (72). Vlídnost je naproti tomu plodem Ducha svatého (73). Jednat s druhými s pokornou vlídností, to je svatost (74).

-       Svět říká, že v potěšení, zábavě a rozptýlení je dobrý život (75). Schopnost vidět věci tak, jak jsou a ochota nechat se proniknout bolestí s sebou přináší dar druhé těšit, ulevit jim od strachu a bolesti. Umět plakat s druhými, to je svatost (76).

-       Hlad a žízeň s sebou přinášejí silnou zkušenost, stejně jako touha po spravedlnosti (77). Spravedlnost není obchod, styl každodenní politiky ve stylu „dávám, abych dostal“ (78). Je to synonymum věrnosti Boží vůli. Lačnět a žíznit po spravedlnosti, to je svatost (79).

-       Milosrdenství má dvě hlediska: dávat, pomáhat, sloužit a odpouštět, mít pochopení (80). Neplatí slova: blahoslavení, kdo plánují pomstu. Všem se nám dostalo Božího soucitného pohledu, proto i my se musíme smilovat nad svým bližním. Hledět a jednat s milosrdenstvím, to je svatost (82).

-       Je třeba mít srdce prosté a čisté, bez špíny. Srdce, které umí milovat a nedovolí, aby do něj vstoupilo něco, co lásku ohrozí, oslabí nebo vystaví nebezpečí (83). Nic, co je poskvrněno falešností, nemá před Pánem skutečnou hodnotu (84). Nyní vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale tam, kde vládne láska, budeme schopni vidět tváří v tvář. Uchovávat si srdce čisté od všeho, co špiní lásku, to je svatost (86).

-       Svět válek je podobný světu pomluv. Takový svět působí zlo a nevybuduje pokoj (87). Tvůrci pokoje jsou pramenem míru, budují ve společnosti pokoj a přátelství (88). Je třeba „konflikt snášet, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu“. Rozsévat kolem sebe pokoj, to je svatost (89).

-       Cesta blahoslavenství vede proti proudu. Svým životem tak můžeme vyvolávat nepříjemné otázky, a tak být na obtíž (90). Mluvíme ovšem o nevyhnutelných pronásledováních, a ne o těch, která bychom si přivodili sami. Světec není výstřední a nevázaný, nesnesitelný svou domýšlivostí, negativismem a roztrpčeností. Jako apoštolové i my bychom se měli těšit přízni lidí (93). Přijímat každý den cestu evangelia, přestože nám působí problémy, to je svatost (94).

Jsou-li blahoslavenství měřítkem svatosti, pak zde platí ještě „velké pravidlo“ milosrdenství (95). To navazuje na jedno z blahoslavenství. Obraz posledního soudu nám ukazuje, že si nelze představit svatost bez živoucího uznání důstojnosti každého člověka (98).

Jaké je tedy Františkovo shrnutí výzvy ke svatosti ve světle blahoslavenství? Dívat se a konat s milosrdenstvím.

Exhortace Gaudete et Exsultate je plná praktických rad pro život vedoucí ke svatosti. Například: Nepomlouvat, nesoudit, a především konec s prostředností.

Papež se vyjadřuje k současným jevům: vyslovuje se i k online aktivitám. Obává se, že „povrchní konzumování informací a formy rychlé virtuální komunikace mohou být činiteli zhloupnutí, které nás obere o všechen náš čas a vzdálí nás od trpícího těla bratří a sester“ (108). Varuje, že pomluvy a očerňování mohou zdomácnit v médiích a na sociálních sítích. Něco, co by mohlo být nepřijatelné ve veřejné diskusi, může být řečeno na tomto fóru, takže lidé hledají, kde by si mohli kompenzovat svou nespokojenost tím, že budou nadávat na druhé. I když jsme na síti, buďme slušní a milí. (GE 115)

Čtvrtá kapitola exhortace se zabývá některými vlastnostmi svatosti v dnešním světě. Papež vyjmenovává pět významných projevů lásky k Bohu a bližnímu, které reagují na největší bolesti a nemoci vnitřního života současného člověka:

-       Snášenlivost, trpělivost a tichost jako lék na vznětlivý a prudký neklid, který nás rozptyluje a oslabuje (112-121);

-       radost a smysl pro humor jako protijed na negativitu a smutek (122-128);

-       odvaha a nadšení jako vytržení z pohodlné, konzumistické a sobecké lhostejnosti (123-139);

-       společenství jako očkování proti individualismu (140-146);

-       a modlitbu jako protipól mnoha forem falešné spirituality bez setkání s Bohem (147-157).

Každý z těchto projevů papež komentuje srozumitelnými slovy a ilustruje příklady z běžného života současného člověka. Kromě jiného upozorňuje, že být křesťanem je radost v Duchu svatém (122), že křesťanskou radost provází smysl pro humor a že špatná nálada není známkou svatosti (126), upozorňuje, že nás Pán volá, abychom nezůstávali u břehu, ale vydali se na širé moře (130). František říká, že „Bůh je stálá novost, a proto nás ustavičně podněcuje k novému vyjití a změně místa, abychom šli až za to, co je nám známé, na periferie a k hraničním oblastem“ (135), prostě abychom udělali přinejmenším o krok navíc. Tato pasáž také obsahuje slova, která mě asi nejvíc zasáhla: „Je pravda, že musíme Ježíši Kristu otevřít dveře, protože on klepe a volá. Ale někdy se ptám, zda kvůli nedýchatelnému vzduchu naší sebevztažnosti nebude Ježíš klepat uvnitř nás, abychom ho nechali vyjít ven.“ (136)

Dále Svatý otec připomíná, že církev nepotřebuje mnoho byrokratů a funkcionářů, ale zapálené a nadšené lidi (138). Upozorňuje, že Ježíš vybízel učedníky – a s nimi i nás – abychom byli pozorní k maličkostem: u vína v Káně, u jedné ztracené ovce, u dvou halířů vdovy, u oleje do zásoby, u pěti chlebů a dvou ryb nebo když měl pro učedníky oheň a rybu za svítání na břehu jezera (144). Láska se projevuje maličkostmi – klíčovými slovy: dovol, děkuji a odpusť (145). U modlitby se papež ptá: „Existují chvíle, v nichž vstupuješ v mlčení do Kristovy přítomnosti, zůstáváš s ním beze spěchu a dovolíš na něj hledět? Svolíš, aby ti jeho oheň zapálil srdce?“ (151)

Pátá kapitola se věnuje rozhodování na cestě ke svatosti – je nazvána boj, bdění a rozlišování.

Papež připomíná, že ďábel nepatří do starého železa, že není mýtem, ale že je osobním zlem, které nás týrá (160). Proto je potřeba nejen s ním bojovat, ale především růst v dobru (163). Horší než pád hříšníka, říká papež, je duchovní zkaženost, „pohodlná a samolibá slepota, v níž se nakonec všechno zdá dovolené: nepravda, pomluvy, sobectví a mnoho jemných forem sebestřednosti.“ (165)

Slovem, které papež František často používá, je rozlišování. Je to totiž ignaciánský, tedy jezuitský termín. Nejde jen o to poznat dobro od zla nebo lepší od horšího, jde o to vědět, zda něco pochází od Ducha svatého nebo od ducha tohoto světa nebo dokonce od ďábla. Je to dar, o který musíme prosit, ale také dovednost, v níž se musíme cvičit a růst (166). V době kultury přepínání – zappingu – je to dovednost opravdu velmi potřebná. František v dalším textu ukazuje několik vodítek, které nám při rozlišování mohou pomáhat. Jsou to postoje, logiky a postupy, které používá Bůh. Důležitá je zde trpělivost, protože tak si budeme navykat na Boží „časový rozvrh, který nikdy neodpovídá tomu našemu.“ (174).

Na úplný závěr se obrací papež František na Pannu Marii, která dosáhla svatosti tak jako žádný jiný člověk. „Ona je nejvíc svatá ze všech svatých, nejvíc požehnaná, učí nás na cestě svatosti a stále nás na ní provází. (…) Stačí znovu a znovu šeptat: „Zdrávas, Maria…“ (176).

Četba této papežské exhortace byla pro mě požehnáním. Často se mi stávalo, že mi „hořelo srdce“ (srv. Lk 24,32), často byla pro mě zpytováním svědomí a podnětem k rozhodnutí, kdy jsem mě napadla slova: Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, hřešil jsem proti Bohu i proti tobě (Lk 15,18). Když jsem text dočetl, řekl jsem si s jistou dávkou úlevy slova, která pronesl Ježíš k mladíkovi: „Nejsi daleko od Božího království“ (Mk 12,34). Tato slova nechť nevyzní jako sebechvála, jsou spíše radostným zjištěním, že jsem snad na dobré cestě, a zároveň výzvou, že je třeba na sobě ještě hodně zapracovat, aby Boží milost nepřišla nadarmo (srov. 2 Kor 6,1).

P. Stanislav Přibyl
generální sekretář ČBK

Autor: Josef Bernard   |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Římskokatolická farnost u kostela Stětí sv. Jana Křtitele Praha - Hostivař