Duch Svatý

3.5.2010

Duch SvatýPřinášíme Vám pár úvah o Duchu Svatém:

Význam slova Duch - hebrejsky růach a v řečtině pneuma - znamenal původně pohyb vzduchu - dech, nebo také vítr. Dech je odedávna vnímán, jako princip života. Kdo nedýchá, nežije.
Pavel v listu Římanům píše: Duch svatý, Duch lásky Otce i Syna, je pramenem života, v němž jsme posvěcováni, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho -říká Pavel.                       
Nicejsko-cařihradské vyznání víry, které se po Chalcedonském koncilu v r. 451 stalo závazným, říká: „Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce i Syna vychází“
 
My víme, že Duch svatý je 3. osobou trojjediného Boha. Víme, že je to On, kdo probouzí touhu po životě s Bohem. Že je to On, kdo dává víru a také sílu pro každodenní život. Nicméně pro mnoho křesťanů On sám zůstává i nadále jen „velkou neznámou“. Na otázku čím - nebo kým vlastně je Duch Svatý? mnozí z nás odpovídají poněkud rozpačitě.
Pokud se ale zaposloucháme do Božího slova a budeme pozorní k tajemnému jednání Ducha svatého, naše mysl se otevře velkému a velmi podnětnému poznání. Už od svých prvních stránek Písmo nazývá Ducha Božího vanutím, které „se vznáší nad vodami“ (Gn 1,2). Zde se jedná o symbol Boží formující moci, kterou nelze postřehnout, tak jako nelze postřehnout vzduch a vítr.
 
Dále čteme, že Bůh vdechl do chřípí člověka dech života (Gn 2,7) A právě tím začíná člověk žít. Bez něj by byl jen mrtvé tělo - zemský prach.
Podobně chápe své vidění i prorok Ezechiel. Četli jsme příběh o údolí „Suchých kostí“ Ty „suché kosti“se na Boží pokyn obalují svaly a kůží a stávají se z nich těla. Jsou ale mrtvá, dokud do nich nevstoupí Duch.Teprve pak ožijí. (Ez 37,1-14)
 
Duch Boží se zjevoval opakovaně v lidských dějinách, když ve vyvoleném národě působil skrze proroky. „Vyliji svého ducha na každé tělo… prorokuje Joel (Jl 3,1-2). Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa....říká Izajáš. (Iz. 32, 15) Duch Boží posiluje Gedeóna,(Sd. 6,34) vznáší se nad Balámem, sestupuje na posly Saulovy, ponouká Samsona a mluví skrze Davida.
 
Duch svatý působil při Ježíšově početí i při jeho křtu. V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. (Mk 1, 10) Tento obraz může vést k mylné domněnce, že Duch svatý vypadá jako holubice.
Ale to pouze evangelisté takto popsali neuchopitelnou a slovy nepopsatelnou událost, o které hovořil již prorok Izajáš: Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy." (Iz.11, 1-2)
 
V evangeliu jsme četli, jak se večer, v den svého vzkříšení Ježíš zjevil učedníkům, „dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha svatého“ (Jan 20,22).
 
Vzkázal jim, aby zůstali v Jeruzalémě a očekávali na Seslání Ducha svatého. O Letnicích pak Duch svatý na apoštoly sestoupil s obrovskou silou: „Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden“ (Sk 2,2-3).
 
Každý z nás si uvnitř nese pečeť lásky Otcovy, kterou nám daroval v Ježíši Kristu. Touto pečetí je Duch svatý. V představách mnohých lidí je ale Duch svatý něco jako vítr, který občas zaduje do plachet. Něco, jako "oheň" ve smyslu "pohonné hmoty " křesťanského života. Něco, jako pozitivní energie. Ale energii, oheň, ani vítr nelze zarmoutit. Písmo však říká:...nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.(Ef. 4, 30)
 
Duch sv. není "něco" ale někdo. Duch svatý je živá božská osoba - stejně jako Otec a Syn. Nicméně termínem "osoba" v kontextu Trojice není míněna "bytost" na způsob stvořených bytostí, a už vůbec ne "nadpřirozená bytost" kdesi za naší realitou. Užíváme-li metaforu "osoba" chceme tím vyjádřit především vztah. Vztah Otce k Synu a skrze Syna a Ducha vztah k nám.
Osoba Božské Trojice se nedá se spoutat do lidských představ a slov, ale je oslovitelná a oslovující. A my můžeme a máme s ní navázat osobní kontakt. Můžeme a máme s ní jednat jako s blízkým přítelem. A je logické, že pokud příteli nedáme prostor v našem srdci, zarmoutíme ho.
 
Rovněž termín Trojjedinost - nám může znít zvláštně. My někdy máme sklon podvědomě vytvářet pořadí důležitosti - Otec, Syn, Duch. Ale už samo to slovo trojjedinost jakékoli pořadí vylučuje. Trojici Boží kdosi trefně přirovnal k trojhrannému sloupu. Má 3 strany-ale stále je to tentýž - jeden - sloup, což může vést k tomu, že si člověk řekne - ono je to vlastně jedno, jestli se modlí k Otci, Synu, nebo Duchu. Ale to není jedno. Máme se modlit k Otci - modlitbou Páně, kterou nás naučil Syn. Máme se modlit k Synu a děkovat mu za oběť lásky, a za Ducha - přímluvce, kterého nám posílá. A máme se modlit k Duchu svatému, který je podstatou křesťanského života.  Bez něj by totiž křesťanství bylo jenom vnější formou zbožnosti. Bez života - tak, jako ty suché kosti. A přesto právě on je často v našich modlitbách opomíjen.
 
Když Ježíš hovořil o Duchu svatém s učedníky, říkal jim: On přebývá u vás a bude ve vás (Jan 14,17) Je totiž velký rozdíl, zda Duch Sv. jenom prochází tak nějak kolem, anebo zda přebývá v našem nitru. V prvém případě nás někdy osloví skrze svědomí, někdy skrze Písmo, a jindy pocítíme jeho dotyk při modlitbě. V druhém případě nás vede, těší, posiluje - a proměňuje. Proto je velmi důležité, aby ho každý z nás nejen znal, ale také přijal. Jak ale přijmout Ducha, který je tak neuchopitelný? Co a jak mám udělat, když cítím, že plamen víry v mém srdci už nehoří, ale jen tak nějak skomírá?
 
To co brání působení Ducha, je pocit soběstačnosti.
Vědomím vlastní soběstačnosti zavíráme dveře Duchu svatému. A protože On ctí naši svobodu, nevchází nepozván. 
 
Ježíš trval na tom, aby učedníci o dar Ducha prosili. I my máme o dar Ducha prosit. Ne jednou, ne třikrát - a dost, ale neustále. Duch svatý je dáván pořád. Stále a znovu. Protože my stále a znovu hřešíme - v myšlenkách, slovech a činech. My potřebujeme stále obnovovat a posilovat svou víru. On jediný v nás může zapálit plamen lásky a víry a uschopnit nás, abychom mohli spolupracovat na Božím díle. Bez Ducha svatého víra skomírá.
Bez Ducha svatého to opravdu nejde.
Mějme důvěrný vztah s Duchem svatým, abychom mohli mít takový vztah s Ježíšem a skrze něj a v něm i s naším nebeským Otcem.
 

Autor: Mariusz Kuźniar   |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Římskokatolická farnost u kostela Stětí sv. Jana Křtitele Praha - Hostivař