Postní doba

5.3.2011

Postní dobaVelikonoční okruh liturgického roku začíná dobou postní, obdobím, které je zaměřeno k přípravě na slavení Velikonoc. Věřící se na tyto největší křesťanské svátky připravují pokáním a připomínkou svého křtu; zvláštní pozornost je věnována katechumenům (čekatelům na křest), kteří jsou postupně uváděni do křesťanského života a připravují se k přijetí iniciačních svátostí: křtu, biřmování a eucharistie.

Postní doba má tedy dvojí ráz: je dobou pokání a dobou přípravy na křest či na obnovu křestních slibů. Pokání symbolizuje fialová barva liturgických oděvů, oltáře se (vyjma 4. neděle postní) nezdobí květinami a v liturgických textech se vynechávají slavnostní zvolání či chvalozpěvy: od začátku postní doby až do velikonoční vigilie se vynechává Aleluja, Gloria (chvalozpěv "Sláva na výsostech Bohu") a Te Deum (chvalozpěv "Bože, chválíme tebe").

Doba postní začíná Popeleční středou a trvá až do začátku mše na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek. Šestou nedělí postní (tzv. Květnou, pašijovou, o utrpení Páně), která připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma, začíná Svatý týden. Ten je zasvěcen památce Kristova utrpení. Postní obdobou neděle "Gaudete" (3. adventní) je 4. neděle postní, zvaná "Laetare" podle vstupní antifony "Laetare Jerusalem" (Vesel se, Jeruzaléme). Liturgické předpisy dovolují v tento den ozdobit oltář květinami a použít růžovou barvu mešních rouch. Radostný ráz této neděle je předehrou velikonoční radosti, kdy se ve křtu zrodí další Boží služebníci a církev, "nový Jeruzalém", se bude radovat z rozmnožení svých dětí.
obrácení
Centrem velikonočního okruhu je událost zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K ní se zaměřují všechny přípravy a odvíjí se od ní celá další liturgie. Církev slaví vítězství svého Pána, raduje se a jásá, neboť byla přemožena smrt, Láska se obětovala a zrušila dlužní úpis dávného hříchu (srov. velikonoční chvalozpěv). Cesta k vítězství však byla cestou kříže, dobrovolného utrpení a ponížení. Smrt byla přemožena obětí nevinného, hřích byl smazán prolitou krví. Má-li být naše velikoční radost úplná a opravdová, musíme k ní dojít stejnou cestou jako náš Pán, cestou oběti a kříže. Proto se na Velikonoce připravujeme postem, rozjímáním o utrpení a odříkáním. Chceme-li, aby se nás dotkla radost vítězícího a osvobozujícího Boha, musíme mu být nablízku. Mezi námi a ním však stojí hřích. Proto potřebujeme obrácení: zřeknutí se hříchu, očištění a přiklonění k Bohu. Takové obrácení nám zprostředkovává křest a pokání.
křest
Křestní milost je plodem Kristovy velikonoční oběti. Ve křtu jsme ponořeni do Kristovy smrti, abychom s ním vstali k novému životu. Úzkou souvislost křtu s velikonočním tajemstvím zdůrazňuje církev tím, že svátost křtu udílí přednostně o Velikonocích (do 9. století byl slavnostní křest udělován pouze o Velikonocích), takže na dobu postní připadá jedno z období katechumenátu - postupného uvádění do křesťanského života. Do tohoto období vstupují katechumeni obřadem "Zařazení mezi čekatele křtu" a jsou v něm očišťováni a zasvěcováni do křesťanské praxe. Křest je připomínán zvláště o 3., 4. a 5. postní neděli, kdy se v ročním cyklu A čtou tzv. křestní evangelia: setkání se Samaritánkou (Jan 4, 5-42), uzdravení slepého (Jan 9, 1-41) a vzkříšení Lazara (Jan 11, 1-45), v cyklech B a C jsou připomínány motivy víry a obrácení. V těchto dnech se také konají tzv. skrutinia, v kterých jsou katechumeni obřadem exorcismu osvobozováni od následků hříchu, posilováni proti pokušení a připravováni k přijetí Boží milosti.
pokání
Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby pokání: půst, modlitbu a almužnu, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě, k Bohu a k druhým (Tob 12, 8; Mt 6, 1- 18). Pokání není dobrovolnou záležitostí, Boží zákon ho ukládá každému věřícímu. Pokání nemá být jen vnitřní a individuální, ale také vnější a společenské, má věřící sjednocovat. Proto církev určité dny a doby zasvětila pokání a věřící zavazuje k jeho zachovávání (5. církevní přikázání). Dny a doby pokání v celé církvi jsou všechny pátky a doba postní. V tyto dny se křesťané mají zvláště věnovat modlitbě, konat skutky zbožnosti a lásky a sebezápor - věrnějším plněním vlastních povinností a zachováváním postu újmy a zdrženlivosti od pokrmů. Prožívání postní doby obohacují a prohlubují také duchovní cvičení, kajícné obřady, poutě na znamení pokání a dobrovolná odříkání (půst, almužna, charitativní a misijní díla).
půst
Půst zdrženlivosti od masa se zachovává každý pátek v roce, pokud nepřipadne na den slavnosti. Jsou jím vázáni všichni křesťané od dovršeného čtrnáctého roku věku. Tento půst spočívá v odepření pokrmů připravených z masa teplokrevných zvířat (ryby jsou tedy postním jídlem), nevztahuje se však na živočišné tuky. Předpisy České biskupské konference dovolují nahradit půst od masa skutkem lásky nebo úkonem zbožnosti.
Na Popeleční středu a na Velký pátek se zachovává půst zdrženlivosti a újmy (tzv. přísný půst). Půst újmy zavazuje věřící ve věku od 18 do 60 let. Dodrží ho ten, kdo se v určeném dni pouze jednou nají dosyta při hlavním jídle, ráno a večer může něco málo sníst. Liturgická konstituce doporučuje prodloužit velkopáteční půst i na Bílou sobotu, "abychom s povznesenou a otevřenou duší vstoupili do radosti ze vzkříšení Páně" (Sacrosanctum concilium 110). Farář (příp. administrátor farnosti) může ze spravedlivého důvodu udělit v jednotlivých případech dispenz (zbavení vázanosti zákonem) od zachování postu nebo provést jeho záměnu za jiné úkony zbožnosti.
Svým postem se připojujeme k Ježíši Kristu, který se čtyřicet dní postil na poušti (Lk 4, 1-13). Kristovo vítězství nad pokušením je předobrazem jeho vítězství nad smrtí, kterého dosáhl neochvějnou poslušností a věrností Otci, poslušností až k smrti (Flp 2, 8). Ježíš je nový Adam, který zůstal věrný a nepodlehl ďáblovu pokušení. Je věrný Boží služebník narozdíl od Izraelitů, kteří čtyřicet let pokoušeli Boha na poušti. Ježíšův půst nám ukazuje, kde i my máme hledat posilu proti pokušení, a dává nám naději na naši záchranu.
vznik a vývoj postního období
První křesťané se na oslavu velikonočních událostí připravovali postem na Velký pátek a Bílou sobotu, jak naznačuje Tertulián. Naplňovali tak Kristova slova, že hosté na svatbě se mají postit, až jim vezmou ženicha (Mt 9, 14-15). Ve 3. století byl půst rozšířen na celý Svatý týden a ve 4. století byla zavedena čtyřicetidenní postní doba. Poprvé je čtyřicetidenní půst zmiňován na nicejském koncilu (325). Původně se 40 dní počítalo od 1. neděle postní do večera Zeleného čtvrtku (včetně postních nedělí); Velký pátek a Bílá sobota se přiřazovaly k Velikonocům. Od 5. století se k postu přidal i Velký pátek a Bílá sobota, přestaly se však do něj započítávat neděle, takže na celý půst zbylo jen 36 dní. Z důvodu zachování biblické tradice čtyřicetidenního postu (např. Ex 34, 28 - půst Mojžíšův; 1 Král 19, 8 - půst Eliášův; Mt 4, 2 - půst Ježíšův) se k postní době přidaly ještě čtyři dny předcházející 1. neděli postní, takže půst pak začínal ve středu před 1. nedělí postní, od 10. století označovanou jako Popeleční.
V době Řehoře Velikého (y604) se pod vlivem východní liturgie, kde se nepostili ani v sobotu a zachovávali proto osmitýdenní půst, vytvořilo tzv. předpostí, trvající tři týdny; jednotlivé neděle se nazývaly Devítník (protože je to 9. neděle před Velikonocemi), 1. a 2. po Devítníku. Období od 5. neděle postní se nazývalo "doba utrpení Páně". Liturgická reforma předpostí zrušila a doba utrpení Páně se zkrátila pouze na Květnou neděli.
staročeské názvy postních nedělí
1. černá (na začátku postu ženy odložily pestré oděvy a začaly nosit černé šátky)
2. pražná (chudší, pražené polévky nahradily bohatá masopustní jídla)
3. kýchavná (snad pozůstatek starodávných pobožností na ochranu proti moru)
4. družebná (v tuto neděli neplatil zákaz veřejných radovánek, ko- naly se taneční zábavy)
5. smrtelná, smrtná (zahajovala tzv. dobu utrpení Páně)
popelec
Na Popeleční středu žehná kněz při mši svaté nebo při bohoslužbě slova popel, připravený z ratolestí požehnaných v předchozím roce při obřadech Květné neděle. Poté uděluje věřícím popelec: každého označí popelem na čele a řekne přitom:
"Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1, 15) nebo "Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš" (Gn 3, 19).
Věřící si dávají sypat popel na hlavu jako znamení vlastní hříšnosti a ochoty konat pokání. Zároveň prosí Boha o odpuštění a požehnání, aby mohli s čistým srdcem slavit velikonoční tajemství.
Obřad popelce má své kořeny v praxi veřejného pokání rané- ho středověku. Kajícníci byli na počátku postu symbolicky vyhnáni z chrámu obřadem připomínajícím vyhnání Adama a Evy z ráje. Na znamení pokání a touhy po obrácení byli označováni požehnaným popelem. V 10. století se popelec začal udělovat všem věřícím a stal se tak symbolem svatopostního pokání a očišťování, které je uloženo všem věřícím. Z této doby pochází také označení Popeleční středa.
křížová cesta
Vhodným prostředkem svatopostních příprav na velikonoční svátky je slavení křížové cesty. Jedná se o lidovou pobožnost, jejímž základem je rozjímání o Kristově utrpení a smrti na kříži. Při křížové cestě si připomínáme vykupitelské dílo Ježíše Krista, který se pro nás stal člověkem, trpěl za nás a byl za nás ukřižován, a uvažujeme o smyslu jednotlivých zastavení. Křížová cesta je rozjímáním o ceně našeho vykoupení, o zlobě hříchu, o velikosti lásky toho, který se za nás obětoval. Dává nám příklad vytrvalosti a věrného plnění Boží vůle, posiluje pro překonávání nesnází každodenního života, ukazuje smysl utrpení a učí nás následovat Ježíše na cestě kříže. Křížová cesta je tvořena 14 zastaveními, začíná Ježíšovým odsouzením a končí jeho uložením do hrobu. Je určena jak ke společnému, tak k soukromému slavení. Tradiční forma připomíná svým uspořádáním pouť; věřící postupně obcházejí jednotlivá zastavení (většinou kříže s obrazy jednotlivých scén), u každého zastavení se čte či pronáší krátká úvaha, která je zakončena společnou modlitbou. Cestou od jednoho zastavení k druhému se může zpívat, v průvodu se také mohou nést rozžaté svíce.
Podle legendy stála u zrodu této pobožnosti sama Panna Maria, která prý ke konci svého života chodívala po jeruzalémské křížové cestě (syrský apokryf O smrti Mariině, asi z 5. století). Také první křesťané navštěvovali s posvátnou úctou místa v Jeruzalémě, kde Pán Ježíš trpěl. Po křížových výpravách byla cesta na Golgotu, kudy se Ježíš pravděpodobně ubíral, rozdělena na zastavení a často ji navštěvovali poutníci, aby se zde věnovali rozjímání. Brzy bylo s touto pobožností spojeno získání odpustků. Od 15. století se křížová cesta začala zobrazovat i na jiných místech na Západě, věřící přecházeli od jednoho obrazu k druhému a u každého chvíli rozjímali. Pobožnost šířil především františkánský řád, kterému byla v roce 1342 svěřena péče o svatá místa v Palestině. V 17. století udělil Inocenc XI. odpustky na křížové cesty zřízené ve františkánských chrámech, za Pia IX. pak byly odpustky rozšířeny i na všechny ostatní křížové cesty.
Jedno z prvních zobrazení křížové cesty na Západě zřídil španělský dominikán Alvares z Kordovy (y1420). Křížová cesta byla nejprve rozdělována na 7, později na 8 a 9 zastavení (zpočátku se jednotlivá zastavení nazývala "pády" nebo také "bolestné kroky"). Podobu velmi blízkou dnešnímu uspořádání měla křížová cesta karmelitána Paschy, rozdělená na 15 zastavení, a křížová cesta holandského kněze Adrichema (y1585) o 12 zastaveních. Ještě v 17. století byly křížové cesty až o 19 zastaveních. Dnešní forma křížové cesty se 14 stálými zastaveními vznikla v 17. století ve Španělsku. Odtud se hlavně zásluhou kapucínů dostala do Itálie, do Francie a později i do dalších zemí.
masopust
Masopust je lidové označení období od slavnosti Zjevení Páně do Popeleční středy, v užším smyslu se jedná o třídenní karnevalový svátek předcházející Popeleční středě. Nepatří sice do liturgie, některé jeho části však s liturgií souvisejí. Liturgie např. vysvětluje smysl masopustního hodování, které mělo jednak symbolický význam jako rozloučení s hojností a bohatou stravou před nadcházejícím postem, ale i význam praktický - konzumace zásob masa, které by se během postu zkazilo.
Písemné záznamy o masopustních oslavách v Čechách a na Moravě pocházejí z 13. století, svátek je však s velkou pravděpodobností staršího data. Je možné, že průvod masek souvisí s tradicí předkřesťanských pohanských obřadů. Ze středověku jsou známy pokusy o liturgické vyjádření masopustu. Ve 13. století se v některých klášterních kostelích především ve Francii slavilo před nedělí Devítník tzv. "alelujové oficium". Veřící se loučili s "aleluja" a potom se konal jeho symbolický pohřeb.
Přípravou na třídenní masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný "tučný". V ten den obvykle začínalo hodování, které pak pokračovalo hostinami a zábavou v neděli a v pondělí. Vyvrcholením masopustu bylo úterý, kdy se konaly maškarní průvody a hrála se masopustní divadelní představení. Přesně o půlnoci masopustní zábava skončila a byl vyhlášen půst.
Převzato z: Amen 2/97

Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Římskokatolická farnost u kostela Stětí sv. Jana Křtitele Praha - Hostivař